Prožívat tady a teď: předpoklad k naplňování potřeb

08.09.2018

Být "tady a teď" je skoro mantrou gestalt terapie. Co to ale vlastně znamená? Být přítomný v daném momentu, používat své smysly k vnímání a vyhodnocování situace, tedy být "na příjmu" - a také být schopen reagovat. Tenhle optimální stav netrvá pořád. Z "tady a teď" se různými způsoby odpojujeme. Někdy cíleně, jindy mimovolně.

Někdy se stahujeme ze situace "tady a teď" záměrně - protože je to pro nás jednodušší nebo v danou chvíli příjemnější. To dělám třeba, když si ve vlaku čtu knihu, protože se rozhodnu, že nemám chuť bavit se se spolucestujícími - a ta kniha mě zajímá. To je situace, ve které si volím - jsem v kontaktu s dějem knihy, namísto s přirozeným okolím. Jindy vzpomínáme, či plánujeme. To mohou být důležité činnosti, jsou-li zvolené a nepobýváme-li v minulosti či budoucnosti přespříliš času na úkor přítomnosti.

Stává se také, že se "umrtvujeme", ať už různými psychoaktivními látkami nebo jinými vjemy, které na nás silně působí. Snažíme se něčím překřičet bolest a neuspokojivé pocity. Někdy může být třeba si od nich odpočinout a odpoutat od nich svou pozornost, ale opět, důležité je, zda je to občasný zvolený způsob zvládání nebo jde o vyjeté koleje, které nás nutí pokaždé jednat právě takto. Pokud se jedná o ustálený způsob zacházení se sebou, nese to v sobě jen málo naděje, protože jde o začarovaný kruh.

Organismus funguje v ideálním případě tak, že vnímá, co potřebuje, a snaží se tyto potřeby naplnit. Postaví-li se mu v tomto procesu do cesty překážka, zažívá stav frustrace. Překážku je někdy možno překonat, jindy to objektivně nelze. Taková situace s sebou nese pocity vzteku, zklamání, smutku, jež je potřeba prožít a zpracovat. Podaří-li se to, cyklus dané potřeby se uzavírá a může se objevit nová potřeba, kterou se snažíme naplnit.

Jsem-li odpojená od prožívání svých potřeb (třeba jen některého jejich okruhu), nemohu zajistit jejich uspokojování. Zůstává mnoho nedokončeného a ani pocity, které se k tomu váží, nejsou průběžně zpracovávány. Tím více jsem frustrovaná - a tím více potřebuji sama sebe umrtvovat, abych se daným pocitům mohla vyhnout. Ztrácím tak kontakt sama se sebou. Být "tady a teď" se stane ohrožujícím, neboť to ze své podstaty vyžaduje vnímat vlastní prožitky. A bez toho "tady a teď" nemám informace a tudíž ani možnosti pro nějakou změnu.

Jde o paradox. Tady a teď by mi mohlo přinést podporu, ale já se od ní sama odřezávám, protože prožívám strach, co se stane, když se podívám pravdě do očí a budu nějakou chvíli jen vnímat, sama za sebe - budu prožívat. Kudy z toho ven?

Tenhle strach se stává snesitelnějším, když si připomenu slova Josepha Zinkera z knihy Tvůrčí proces v gestalt terapii: ,,Zůstávej s tím, co je, a na cestě dál důvěřuj svým pocitům, tušením a intuicím. Nestane se nic strašného, co bys nemohl zvládnout. Kdybys totiž něco opravdu nemohl zvládnout, stejně se prostě vyhneš tomu, abys to uviděl. Navíc je tu šance, že se na konci stane něco dobrého, pokud se sebou vydržíš dost dlouho, abys dosáhl částečného dokončení práce" (Zinker, 2004, s. 122). Uvedený přístup ukazuje cestu, jak se sám k sobě vrátit, a dostat se z toho začarovaného kruhu ven. Být tady a teď vyžaduje sílu a statečnost. Má to ale cenu. Protože tam venku jsou zdroje, z kterých můžeme čerpat. A bez schopnosti prožívat tady a teď se o celou řadu z nich připravujeme.