Úzkost a jak na ni

Úzkost je prožitek známý v určité míře asi každému z nás. Pocit vnitřního třesu, nejistoty, mělký, zrychlený dech, obavy, katastrofické myšlenky a scénáře... Stav, ve kterém je těžké být. A přitom cestou k jeho vymizení je právě to, že s ním budeme. A budeme poslouchat, co nám asi chce říct... Klíčem není úzkost někam zavřít, naopak připustit, že patří k životu.

Strach a úzkost

Strach patří mezi základní lidské emoce. Je to reakce na ohrožení a vztahuje se k nějakému předmětu. Můžu mít strach ze psů, ze samoty nebo třeba teroristického útoku. Aktualizuje se v momentu, kdy se setkám s daným ohrožujícím podnětem. Strachová reakce mi pak dovoluje jednat a postarat se o sebe v nebezpečné situaci - ať už formou boje nebo útěku.

Úzkost si můžeme představit jako strach bez předmětu. Je to stav, kdy je organismus nabuzený - připravený čelit hrozbě. Ta ale není specifikovaná. Prožíváme nepříjemné pocity, buší nám třeba srdce, máme "strach", ale nevíme, z čeho... a co s tím dělat.

K čemu je úzkost?

Úzkost však není samoúčelná. Prožívání úzkosti může znamenat, že něco není v pořádku, byť to nevidíme, či se to snažíme záměrně přehlížet. Může jít třeba o zásadnější konflikt (např. mezi různými stránkami naší vlastní osobnosti či v našich vztazích s ostatními), o něco, co popíráme, vyhýbáme se tomu... Úzkost také může pramenit z očekávání špatných věcí v budoucnosti (které jsme mohli získat na základě dřívějších zkušeností).

V "tady a teď" se spojíme se zdroji

Fritz Perls hovořil o úzkosti jako o mezeře mezi teď a potom. Poukazoval tak na skutečnost, že když se zaměříme na současné prožívání, na to, co se s námi děje "tady a teď", úzkost se rozpouští. Úzkostné myšlenky typu "co bude" nebo "co když" míří do budoucnosti, a proto nám nedovolují čerpat z aktuálně přítomného.

Z logiky věci tak od úzkostného prožívání mohou ulevit techniky zaměřující se na aktuální zážitek - např. na dech nebo na to, kde v těle cítíme jaký pocit - napětí, volnost, tíhu, bolest, teplo, chlad... Užitečné také může být soustředit se na to, co vnímáme svými smysly - intenzivně si uvědomovat, co slyšíme, vidíme kolem sebe, jaké to má barvy apod. Těmito způsoby se dostaneme do přítomného okamžiku, čímž posílíme svoji sebepodporu - a k nepříjemným věcem, které nás děsí, se pak můžeme vztahovat z jistějšího místa - ne zaplavení negativními myšlenkami a pocity.

Chci přestat být tak úzkostná!

Pocit úzkosti je velmi nepříjemný. Často se stává, že bychom ho nejraději vypnuli nebo před ním někam utekli. Řešením ale může být pravý opak: snažit se své úzkosti porozumět, přijmout ji. To totiž otevírá cestu pro reálnou a dlouhodobou změnu.

Úzkost známe asi všichni. U každého se ale objevuje v jiné míře. V určité intenzitě a četnosti je zdravá. Pokud ale silně komplikuje běžný život, je vhodné vyhledat pro to, abychom jí čelili, podporu odborníka (ideálně psychologa, v těžších případech v kombinaci s psychiatrem).

Opravdu hluboká změna člověka v prožívání toho, zda a nakolik je svět bezpečným místem, je velkým cílem vyžadujícím soustavnou psychoterapeutickou práci. To se jeví zřejmým, jakmile si uvědomíme, že jde o otázku základní důvěry - v sebe a dostupnost zdrojů v případě tak či onak definované náročné situace.